ANOTACE:
Tereza Riedlbauchová – Modrá jablka
V debutu Modrá jablka dominuje
přírodní tematika, což předznamenávají už názvy oddílů
Očekávání větru, Deštivé úkryty a Světla v kalužích, obsahující motivy
vody a větru
spojené s celou řadou motivů dalších (déšť, kaluž, rybník,
slza, kapka, pláč, promáčený,
prýštit, rozpramenit; vání, vát, nafoukat, rozfoukat,
prášit, dech). Z ročního cyklu převažuje
podzim či pozdní léto. Sbírku
vedou
motivy noci, popela, prachu a milostného objetí.
Každý krajinný obraz se
stává dějištěm jiného existenciálního prožitku: tápání, nemožnosti
spočinutí,
odcházení, ztrácení, obnažení, úzkosti a bolesti. Avšak ve veliké prostoře
země,
v níž se ocitáme, zazní chvílemi tóny, které vyzvedají člověka ze
země a povyšují jeho bytí:
barevnost krajiny, rozkvetlé rostliny, sklenutá
těla,
tanec nahé Afričanky a tichá modlitba.
V debutu nacházíme ozvuk klasické
poezie 20. století (Holan, Hrubín, Deml atd.) včetně
tradičních motivů
jako anděl či křídlo, neologismů a silné metaforičnosti.
UKÁZKY ZE SBÍRKY:
Modrá jablka – Tereza Riedlbauchová
VODOVÁ KRESBA
Mraky syceny bílými črtami
roztrojíš travinu a do krajiny položíš chrám
žluté oko kosatce vybují na stojatých vodách
Třaskají listy nastříbřené vrby
řehtá po nich hnědý kůň
skřivan padá do louky
Mířil bys do sadu jenž pod popelem
zadýchává modrá jablka
SLUNEČNICE U SASSOFERRATA
Rozhořely se listy slunečnic
hlavy zvadlé níží na prsa
V rozhořelých tělech duše zahnívá
ponížila se rostlina, do semen vproudila
Dohněda zkroutily se zlaté koruny
zástupy vlekou svůj zvadlý svit
Za horou zhasla těla
hnědé královny vmetávají v tvář tvrdá semena
Vzdalují se ptáci
rozsévají se v lůna hor
Ancona, září 1995
MILOVANÁ
Žena se ze mne vynořila jak bludný balvan
Sníh nalehl na práh
Hejno havranů se hnulo v mých vlasech
Dva bílé hroty stékají do studně
Loďka se rozštěpila, rybář skládá sítě
Lidé rozfoukávají popel
Popel se lepí na tvou pradávnou tvář
kterou jsem nikdy neviděl
Znovu mě bolestně svíráš
Strach z vyprázdněných studní
MARINA CVETAJEVA
Žena v černém přijímá déšť
padající z listí
dechem stříbrným
slunce za mlhou
Kapky zjímají prst ruku tělo
táhnou se k zemi
Černá perlorodka
Zbloudilá Marino
pláčeš celým povrchem
vsakuješ křtěcí vodu s křídly
nahých andělů
STRACH
Čekám na tvou smrt
abych propadla zcela své obnaženosti
ve spadlých listech voda nezrcadlí
stromy nabodávají sinavé tváře
jehličí se přesýpá na kořenech
větrem otěhotnělých stromů
NA ČTVRTÝ LEDEN
Taje sníh
a opadává na okna
mrtví buší do povrchu země
a chtějí z mrtvých vstát
Bílý úhoř ledu zakousl se do skalin
a jazyk vyplazil do luk
Opadává sníh
a černá odpoledne se plazí do vesnic
zakřiknuté ticho
zajíkl se pes
Taje
ZRÁNÍ
Samota se plavě převalila šerem
stmívání a svítání věčně neukončená
skleněný džbán orosený
s krví svázaný porod slunce
tvé ruce jsou kalichy stříbrné
do nichž těžce proudí víno
mé tělo je lehké
a touží po tíze
krajina křepčí zalita vodou
osamělý chodec
na návrší očesává klenbu
Francie, Dordogne, 11. července 1997
ZRÁNÍ II
stébla topená průzračností
bílí motýli se rozvírají na hladině
nazí ve vinicích
hrozny zrají v zeleni
do tenka zploštělé nebe
tvá ruka zbrocená
má krev zůstala v bahnu na cestách
Francie, Dordogne, 16. července 1998
ZIMNÍ PLÁŇ
Noční vítr mi přivál poryv anděla
ze vzdálené pláně se zvedá sníh
tak bíle se chvět
stopy zvěře jako stopy děťátka
nebe milostně splývá se zemí
do chladu se zakuklila smrt
Poryv naléhá
a zbavuje sníh nevinnosti
–