Básnická sbírka
ANOTACE:
Tereza Riedlbauchová – Velká biskupovská noc
Prostor Velké biskupovské noci vytyčuje
snový prostor Biskupov. Oproti předchozí tvorbě
výrazně ubývá krajinné a
přírodní tematiky a tematika milostná se
výrazně erotizuje. Milostný
akt se stává vytržením, závratí, vstupem do
jiného prostoru, zázrakem, zápasem proti smrti,
ale zároveň i aktem splývání
se
zemí a umíráním. Tři oddíly představují: očekávání lásky v oddíle
Čekání
na Velkou noc (s
reflexemi smrti blízkých lidí, ztráty přátel, všednosti),
milostné vytržení
oddílu Velká biskupovská noc (kde
ale nacházíme také básně týkající se obavy o osudy rodiny
a přátel) a vyústění
v oddíle Sen
o Velké noci. Ten tvoří svým způsobem poemu o XI číslech,
jejímž hlavním tématem
je úzkost. Od touhy po návratu do dětství přecházíme přes několik
básní
zobrazujících
na paralele tělo/krajina-křehkost lidského bytí k básním, v nichž láska
pomáhá přemáhat smrt, až k závěrečné proměně a katarzi, v níž milenka-básnířka
putuje
sama
s tváří propadlou do hvězd se svým milencem-snem.
UKÁZKY ZE SBÍRKY:
Velká biskupovská noc – Tereza Riedlbauchová
ZE STÍNU MÉ POEZIE VYSTUPUJE MÁ PODOBA ŠÍLENÁ
ta touha milovat
voda klopýtá přes paže jak přes kameny
ta touha zahryzlá do ticha
ta touha těhotná
kdy v břichu stoupá katedrála světla
z maličkých slz
kdy něha a strach se spojují
a nad hladinu se spouští
tenoulinké větve vrb
PO DLOUHÝCH DNECH SE NAVRACÍM K SOBĚ
černá krev se vzňala jako víno
celou noc jsem nespala
a pták ji prokřičel
mluvil o všedních dnech, o úsměvu,
o tiché kráse
úzkost přetavil do příslibu
celou noc jsem hledala sestru
ale zrcadlila jen mou vlastní samotu
TVÉ LŮNO MODRÉ A MOKRÉ
mé oči dostaly strach
po stéblech stékají vůně
drobí se na zlatý prach
V mých očích – krajino ze stříbra
leptám tě nehtem až do krve
ať zazáříš pustá a blátivá
ať vzepneš se v touze jak poprvé
O tvých kostech vím tolik
o zlých kusadlech obratlů
z jejich dna dáví se křik
kroužení motýlích obratů
Ty moje něžná až ke smrti
do tebe bodám svůj hřeb
prosím tě očisť mě k bolesti
než vydám svůj poslední skřek
Ravenna, 29. září 2000
V TVÝCH ÚSTECH MODRAVÝ ŠTÍR
do tmy se zakuklil prach
tak bez konce blízko tě mít
než ve vírech vzepne se strach
Tvé tělo je zlaté a netrpí
ale já bolest mu dám
bez mých úst bez mých objetí
procitneš do pustých rán
Přijď ke mně, má bolest netíží
i má tma je jen smích
a slzy kterés neplakal
zaneseš do mě jak list
když uchvátil ho vír
V DEN TVÉHO ODJEZDU, MŮJ MILÝ
světlo se nechává tušit
báseň je houpavé lůno matky
jeskyně a v ní had
Mé tělo se vtísnilo do boků do ňader
a země už dýchá
plameny z krokusů
Tak celičká z tebe a sama
navlhlou krajinou
všemi směry
od tebe k tobě
JEZERO JE TICHÉ A PŘIVOLÁVÁ VŠECHNA MOŘE
všemi ústy vyvrhuje stesk do skal
paměť lidstva je jen bílá plachta
Procházející milenci utkvěli i jejich zlatá těla
uschlá vážka – hlavu zvrácenou nazad –
se oddává poslední rozkoši
Odstupujeme od svých těl
prohlížíme je
a odkládáme jako vydlabaný kmen
tak jsme se očistili
hnisající rány nemocného muže jsou bílé hvězdy
Kanada, Rocky Lake, 19. července 2001
NAKONEC JE TOMU VŽDYCKY TAK:
v každém setkání rozmlouvám se sebou sama
a něha kterou přijímám není než má vlastní něha
pokrývám jí ztichlé tělo
šplouchá v něm vzdálená voda
do jaké skály jsme se obtiskli
jaká lastura nás vyvrhla
čí a k čemu jsme vnitřností
KAŽDÝ POHYB JE ČEKÁNÍ
posouvám se – ale nevím kam
očnice mi zapadly do pat
kůstky zachrastily
hluboko v mém těle se mi zjevilo dětství
vzpomínky se tříštily, odlupovaly od hladiny
a vzlétaly jako ohromní motýli
slepla jsem a vše bylo na dosah
tam v očích narazila jsem na zemi
prorostla mi tělem
TAKOVÝ DEN KDY VŠE JE LEHKÉ
a pozvedá
věci se nechávají pronikat světlem
větrem zdvižený list
už neklesá
Betsabé si koupe nohy v louži
voda – ta bestie – ta někomu
uprchlá, ponorná řeka
den kdy Hölderlin zpívá o radosti
a zešílí někde v koutku pod dubem
den bez pochyb kdy
jas až příliš rozšiřuje prostor
a pohyb dětí se odvinuje od loutek
kdy vína je málo, vězní světlo
a je uvězněné ve světle
kdy lidé plují bez nohou
a tráva ještě voní před sněhem
téměř se odděluješ od země
zezadu tě zvedá tvůj blízký
a mrtvý je
ZA NEHTY NA NOHOU MÁ ČERNOU A ZLATOU VŮNI
uvízlý příliv za bouře
marně dnes hledáš bránu
všechny vchody jsou zavřené
jen chodidla zvrásnila cesta
černá pěna se zachytila tu a tam
s příslibem svítání v daleké zemi
z nádoby puklé na úbočí vytéká hustá šťáva z višní
voní křehké a zotvírané tělo
Dillí, 13. července 2003
V NOCI K NÁM PŘIŠEL DÉŠŤ
pomalé v něm byly tvé ruce
a nehybné naše pohyby
tvé oči vpíjely můj dech
V té noci nebyly zdi ani domy
já kde končím jsem nevěděla
krev už střásaly v podzimu stromy
ty ohromný zlatý motýl
na černém kmeni mého těla
–