Eva
Košinská – výběr ze sbírky Solný sloup
Bílá
Pod ledem volali – – – o vzduch
jako okouni
se plazili po chladné hladině
s vidinou smrti na tom druhém
Řekli
že dům – ve kterém jsem kdysi
bydlela
museli dát vyhořet
že v něm strašilo
A pak přišel plamen – – –
stalo se
Řekli
že mám příliš velké oči
po matce
že včera zemřela
že dnes mě vtisknou
do sněhu
Otevřít člověka
Poprvé otevřít člověka – systém cév obtisknout
do dlaně – nikdy bych nevěřila že kost může být tak bledá
když se dívám do svého těla
kvetou za okny lípy a můj hlas hloubí propasti
jeslím na vycházce
ležím na žehlicím prkně
a
matka si toporně pobrukuje vedle v pokoji
jako by se nic nedělo
Monology s panem balkónem
Pan balkón si nechá šlapat po hřbetě
neví, kdo sype popel skrze jeho dlaně
neví o rozbitém slunci na svém břiše
pan balkón
pije tiše
baví se prádlem v galaxii
a nezapomeňme taky na Oskara
průsvitní v almaře
zatímco balancuji na šňůře bez prádla
perla bez lesku
berla třeskutá namísto rukou
s panem balkónem
vrávoráme do kouta
Oskar přebírá střepy
Oskar usíná v popelu
Umrzáme pospolu jako dvojčata
Monology s panem balkónem II.
(aneb pokusy o zmrtvýchvstání)
Skončili jsme umrzlým Oskarem
křísila jsem ho
čajem, vodkou, rumem
měsíční tříští
pro jistotu zase čajem
křísila jsem ho
a on ne a ne pohnout
velikou hlavou
mé Slunce leželo
nadobro průsvitné
ani mi nevymočil
srdce do sněhu
to se tak dělá
když zbyl důvod
mlčet
pan balkón se rozchechtal
nad naivitou provazochodkyně
smrt prý řeže lana
čistě ze sportu
Doutnání
Hejno. A přece místa hluchá. Jako by v topení
dirigent orchestru zalomil vazy. Haraší housle odevzdaně.
Jsem tou, kterou jsi nebyla. V dece moje jméno
silné jako kostry dinosaurů
nalomeno.
Hraju. Tleskají listy. Všechno opadne. V podzemí bydlí zlá.
Hraju. Nejlépe jak umím.
Až umře, v lomu nic nezbude, jen jemná mlha vyklíčí kolem domu.
Nebydlíme.
Jen krátce doutnáme na prahu se zábradlím v zubech…
Číhadla
Muži číhají na ženy zrcátky
ženy tleskají do rytmu
prsí se ve středu
všichni číhají v kruzích pátku
tvé oči vyloupnu
na sklo jak dva budíky položím
tikají
číhají
do noci zvoní
postel plná
sme – tí(m)
ohlušeni
tvé oči – muži číhací
zatmi mi tipec
opice číhá do rytmu
muži číhací
můj vzkaz najdeš v láhvi
číhám
na plížení světel po tvářích
Je třeba mít syna
V parném létě je třeba
mít syna přesně na dosah
mé řeči je třeba s ním mluvit
když teče asfalt mezi prsty
a všechno se noří do šedivé
vypouklé kulisy města
je třeba mít syna – říkáme si
ráno co ráno toho léta
– když čekáme –
na jeho návrat ze železářství
se správným počtem šroubů –
zda se mu podaří smontovat
dohromady naši podivnou domácnost
v parném létě je třeba
mít syna – mít ruce, které
v největším horku – otevřou dokořán
balkónové dveře
udělají rychlý průvan
|
