Literární salon

Literární salon

Literární salon

Vydavatelství    Čtení / Festivaly    V médiích    Salony na Loretě Kontakt    O nás    Sponzoři   Z historie LS

 

 

Pavlína Lesová – Dítě mlhy, 2009, edice Ouvertury

S poezií Pavlíny Lesové je to v jejím příznačně nazvaném básnickém debutu jako s mlhou a horským sedlem. Z jedné strany sedla mlha je a pro toho, kdo se pohybuje po této straně hory, je tato mlha vším. Je jí obklopen, je v ní, mlha je jeho prostorem i časem. Ten, kdo stojí na sluncem prozářeném svahu za sedlem, se o mlze dozví až v případě, kdy ona zvláštní kombinací vlhkosti a tlaku vzduchu vystoupá do takové výšky, aby se přes sedlo převalila a klesla i na druhou stranu. Tehdy je i on pohlcen bělobou – stává se její součástí. Stává se první i druhou stranou hory, na níž právě stojí, stává se jejím sedlem, stává se vzduchem, který přes něj proudí a v závětří pak kondenzuje do náležitého tvaru. Z mlžných par zde vzniká bytost, co se za nocí, kdy „vůně deště ohýbá věže smrků,“ vznáší mezi stromy a zpívá.

 

Curriculum Vitae – ze sbírky Dítě mlhy

PAVLÍNA LESOVÁ (* 2. 1. 1979)

Žije v Brně. Absolvovala Gymnázium v Uherském Hradišti a obor antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Rok pracovala v Muzeu Blansko, od roku 2007 se věnuje grantové problematice na Vysokém učení technickém v Brně. Své básně publikovala v časopisech Weles, Texty, Psí víno, Tvar a Host.

 

Pavlína Lesová – ukázky ze sbírky Dítě mlhy

 

Babiččin poslední úsměv


oči s obrazy
jež dávno překročily skutečnost
do snu
vyvrhly světlu
katakomby křivd

teplo fialových dlaní
jimiž pečlivě
století cedila
prosmeklo se kolem
dezinfekčních vteřin

jako cestovat předminulým
časem
a náznakem dotýkat se
křehkých levitujících
pavučin

 

 

 

Dětství možná kdysi


je poledne
hraju si s papoušky na honěnou
mají povědomé oči
oči mrtvých přátel
z dětství
vlastníma rukama trhám jim peří
mluví na mě jen cizími jazyky
krutě klovou

někdy ale
s důvěrou
usedají na mé
rameno

 

 

 

Po probuzení


žirafky radosti
otevírají rakve
nových dní

krví promáčený deštník
zas jednou k ránu
tramvají na konec světla

 

 

 

Dutá ulice


rybí opar
a hospoda na rohu
andělé v boudách pro psy
křídla ve švu natržená

 

 

 

Noční ticho


radiátorem proudí motýli
jsou nazí a otáčejí zeměkoulí
šumí z nich v uších
když zalévám své kaktusy

 

 

 

Na jednom kopci


vyvěrají prameny bílé
jak zuby andělů
všudypřítomné peří cinká
o stěny zvukovodů
přehluší náhlé nárazy
dvou srdcí
vyvěšených na nitích
co zbyly švadlenám
vesmírných závěsů a opon
těžkých od dechu
sluncí
uzavřených okýnky vodováh

 

 

 

My


tančíme s kapkami ticha na řasách
nočního bdění
na stopce trčící z jádřince
na mísu loupáme slupky sebe
k dřeni nachové až do běla

tančíme na ploskách příběhů
jež mohutné šlahouny vyhánějí
až do časů
kdy na kopci šumění stromů
tak tiché až není
a v nížině
u řeky Tvého bytí
chladím si čelo
potřísněné vínem večera

tančíme
s vodou světel v náručí

 

 

 

Konečně


mezi prsty dne bílá plachta napjatá
lemovaná duhou právě počatého jara

znenadání něco mi v hrudi třísklo
havranů stráň plná
sluneční tříslo

v útrobách polibků zimy
skrčená tráva se směje
zpoza sněžných plenek