Pavlína
Lesová – ukázky ze sbírky Dítě mlhy
Babiččin poslední úsměv
oči s obrazy
jež dávno překročily skutečnost
do snu
vyvrhly světlu
katakomby křivd
teplo fialových dlaní
jimiž pečlivě
století cedila
prosmeklo se kolem
dezinfekčních vteřin
jako cestovat předminulým
časem
a náznakem dotýkat se
křehkých levitujících
pavučin
Dětství možná kdysi
je poledne
hraju si s papoušky na honěnou
mají povědomé oči
oči mrtvých přátel
z dětství
vlastníma rukama trhám jim peří
mluví na mě jen cizími jazyky
krutě klovou
někdy ale
s důvěrou
usedají na mé
rameno
Po probuzení
žirafky radosti
otevírají rakve
nových dní
krví promáčený deštník
zas jednou k ránu
tramvají na konec světla
Dutá ulice
rybí opar
a hospoda na rohu
andělé v boudách pro psy
křídla ve švu natržená
Noční ticho
radiátorem proudí motýli
jsou nazí a otáčejí zeměkoulí
šumí z nich v uších
když zalévám své kaktusy
Na jednom kopci
vyvěrají prameny bílé
jak zuby andělů
všudypřítomné peří cinká
o stěny zvukovodů
přehluší náhlé nárazy
dvou srdcí
vyvěšených na nitích
co zbyly švadlenám
vesmírných závěsů a opon
těžkých od dechu
sluncí
uzavřených okýnky vodováh
My
tančíme s kapkami ticha na řasách
nočního bdění
na stopce trčící z jádřince
na mísu loupáme slupky sebe
k dřeni nachové až do běla
tančíme na ploskách příběhů
jež mohutné šlahouny vyhánějí
až do časů
kdy na kopci šumění stromů
tak tiché až není
a v nížině
u řeky Tvého bytí
chladím si čelo
potřísněné vínem večera
tančíme
s vodou světel v náručí
Konečně
mezi prsty dne bílá plachta napjatá
lemovaná duhou právě počatého jara
znenadání něco mi v hrudi třísklo
havranů stráň plná
sluneční tříslo
v útrobách polibků zimy
skrčená tráva se směje
zpoza sněžných plenek
|
