Literární salon

Literární salon

Literární salon

Vydavatelství    Čtení / Festivaly    V médiích    Salony na Loretě Kontakt    O nás    Sponzoři   Z historie LS

 

 

Viktor Špaček – Zmínky a případky, 2007, edice Ouvertury

Sbírka vznikala v letech 2000 – 2006. Její první část, Proměny, je obrazem světa, ve kterém není nic, co by nepodléhalo změnám, světa, který nemá nahoře, dole, ani pevný střed, světa, ve kterém není spolehnutí ani na pevné vlastní já. Ale je obrazem i touhy po takové jistotě (báseň Deník). Vztahy jsou zde popsané ne jako to, co člověk vlastní a ovládá, ale jako cosi, co ho obklopuje a má v podstatě vlastní bytí (báseň Společný dům s chybou). Jediné, co je jisté, co zůstává, je jakási podivná hrozba, doléhající zpovzdálí do všeobecného zmatku (básně Jako když v kuchyni…, Oblečená do vlastního hlasu), hrozba, kterou se člověk snaží vytěsnit. Druhá část, Kapky létají vstoje, je laděná méně tématicky a více pocitově, s důrazem na formu (básně Ale jsou i případky, Pomlka v ohni, Jaro). Třetí část, Léto v Praze, sbírku poněkud odlehčuje, jde vlastně o poetický komentář k životu ve městě, „oslovské lavici s vodotryskem“. Čtvrtá část se vrací k tématu ze začátku sbírky a je reflexí otázek týkajících se času. Sbírka se hlásí k proudu empirické poezie, je ovlivněna poezií Petra Borkovce a Jana Skácela. Jednotlivé básně většinou představují jeden obraz, jednu metaforu, hledají svoji sílu v rázné jednoduchosti.

 

Curriculum Vitae – ze sbírky Zmínky a případky

VIKTOR ŠPAČEK (* 14. 5. 1976)

Žije v Praze. V letech 1994 až 1998 studoval na Pedagogické fakultě UK češtinu a dějepis. Poté přešel na studium sochařství na VŠUP v ateliéru Kurta Gebauera, které ukončil v roce 2004. Vystavoval na kolektivních výstavách v Praze, Zlíně, Kolíně
a Klatovech. Od roku 1995 se spolupodílí na organizaci výtvarně-hudebně-divadelně-literárního festivalu Různá kolečka a divné páčky. Působí jako učitel kreslení. Básně publikoval v časopisech Tvar, Host a Babylon.

 

Viktor Špaček – výběr básní Zmínky a případky

 

Deník

Tak utíká, utíká, že si připadá jak šmouha,
odzadu užíraná, kupředu rozpitá

ale co si začal s deníkem
už není sám
v té tmě

za suchého rachotu kovových nožiček
vedle něj pádí nějaký text!

 

 

Vztah s chybou

Ale pak třesk dozněl a zapomnělo se.
Vysklené okno, nebo zasklené. Vypadá to stejně.
Nemusí se s tím dělat něco, mluvit, vědět.
Sám ten barák vymrzne.

 

 

Pomlka v ohni

…odkašlávají pak odbíjí měkce
ach achich ach achich ach
a s chvěním se zasunou.
Zdi to rychle zabílí.

Až na pár chlupů z nosu
plešatá hlava je zas celá.
Zapracovaná s hlínou stojí tma
golem, za oknem obelisk.

Nos
k nosu
nikdo se skla ani netkne.
Pomlka v ohni, než karma vybuchne.

 

 

Obličej na barové stoličce, smích – hudba modravá,
blízko je podlaha, koleno ještě blíž.
Je noc – dívá se kamenný.
V zádech kříž.

 

 

Jaro

Stromečky, figurky, závorky a nádražíčka
a můj smutek

a potřeba prázdna, veliká potřeba
vším popojet.

 

 

Nedobré hlavy bažantů
trnoucí v strachu. Špatné ticho.

Neviditelný stál jak rozzuřený strom.
A ozval se zvuk,

ozval se zvuk,
jako když letadlo přestane letět…

 

 

Najednou je celé
to město
jako tři hůlky, o sklo opřené.
Ale možná že tam není sklo.
A jsou jen hůlky opřené
anebo opírání
se kamsi,
nebo ani to…