Jakub Bělan – Stín (Rozplyneš se), 2008, edice Ouvertury

Debut Jakuba Bělana Stín (Rozplyneš se) navazuje v mnohém na klasickou poezii a ocitá se v blízkosti poetiky surrealistického hnutí. Bělan své básně nechává plynout v jednom nesmiřitelném toku, čtenáře nešetří a utočí na něho svou vyhraněnou obrazností. Prostory a objekty tak nečekaně mění tvar a transformují se v něco jiného. Mluvčí na veškeré dění pohlíží z nadhledu, pojmenovává proměny a vesmírné jevy a ukončuje své krátké projevy neotřelými gnómickými pointami. Transformacemi provází všudypřítomná úzkost jako magická síla uvádějící vše do pohybu. Dominují zde motivy různých částí a kusů těla, prolamování, protrhávání povrchů živých a neživých věcí, obnažování vnitřků. Sám člověk je zdvojen motivem sochy či stínu. Temné vyznění, typické pro mladé začínající autory, zde umocňuje vznešená hrůza odlehčená surrealistickou hravostí.

Curriculum Vitae – ze sbírky Stín (Rozplyneš)

JAKUB BĚLAN (* 12. 1. 1981)

Žije ve Starém Plzenci. Absolvoval gymnázium a v letech 2002–2003 studoval český jazyk a literaturu na Západočeské univerzitě v Plzni. Publikoval v měsíčníku Plž a čtvrtletníku Psí víno.

Jakub Bělan – ukázky ze sbírky Stín (Rozplyneš)

 

Maso včerejška

V temnotě pod světem
žije slepé zvíře.

Nasedni na jeho vlhký hřbet;
odnese tě po černé řece na místo,
kterým jsi přišel.

Usínáš,
a já se tříštím kdesi dole,
v nitru skály.

A zatím venku – sníh.
Stín
a mrtvé maso včerejška.

 

 

Otvory

Jsou výtahy,
které dokáží převrátit jazyk v ústech;
jsou útesy,
které ubližují.

Jsou místa,
pod nimiž se napíná
blanka vzteku;

jsou plochy neklidu,
otvory soucitu,
prohlubně mlčení.

Otvory, které vábí;
vřetena, jež je třeba rozmotat –
proto, že na konci
není nic jiného
než konec.

 

 

Ve dveřích socha

Noc beze spánku.
Temné jádro zasviští napříč duhou,
roztáhne tělo do cizí podoby.

Trhlinou ve tváři
se na stůl vysype popel
z levé i pravé dlaně.

Vzdálený kruh,
cesta podzemím,
šílené slunce.

A tu ve dveřích
stojí socha:
dotýká se tě prsty,
kterým nerozumíš.

 

 

Jsi tu

Kamenný hrob,
který ti trčí z hlavy,
je ptákům a rybám k smíchu.

Mohutná projekce tvých stínů;
cizího světla, cizí noci.
Blikotající žárovka se dusí,
lapá po dechu v tvých ústech.

Kdo jsi,
že tu jsi s námi?

 

 

Hrací skříňka

Hrací skříňka má dva otvory;
je třeba vejít
a vyjít,
abys uvolnil tón.

Jakmile se rozezní,
vzplane oheň.
Jakmile se rozezníš,
zhasne.

 

 

. . .

Prsty se zapletly s prostorem.
Jsi tu sám,
a přece tě drží
čísi pevné sevření.

V tu ránu stisk chátrá,
průrva se uzavírá –
a ty čekáš další tisíc let
na pohyb dvou prstů.

 

 

Ohebnost

Cizí klaun se mstí:
trhá provazem,
postava se kácí.

Místnost je v tu ránu plná mouky,
práší se ze stěn, stropu i podlahy;
věci nejsou na svých místech.

Zdi se klaní,
omítkou se rozeběhl škleb;
smrt je k smrti ohebná…

 

 

–