Jan Riedlbauch – Obsidiánoví šílenci, 2011, edice Varia(ce)

Struktura Obsidiánových šílenců, první autorské sbírky Jana Riedlbaucha, je založena na napětí mezi dlouhými cykly strhujícími svou neklidnou fantaskností a expresivitou a křehkou přírodní lyrikou. Téma šílenců, umělců s tíživou tvůrčí energií (Dante, Li Pó, Sade, Nietzsche, C.G. Jung, Holan; Grünewald, Goya, Gogh, Odilon Redon, Paul Klee, Chirico; Bergman, Saura…), se promítá zejména v dlouhých cyklech, které tvoří vrchol sbírky ve středním oddílu s básněmi Agara, mor v morku Amor, Oči dokořán mrtvého básníka a v závěrečné kódě Ptáte se kdo všechno bydlí v bardově bardo-lebce, grotesce reflektující stav současného rozpadajícího se světa. Tyto temné cykly vyvažují lyrické básně s obrazy z české krajiny, ale také španělské, korejské…, často se jedná o kresby či náčrty v dvojbásních s vnitřním pnutím. Krajina v souvislosti s odkazem romantické poezie umožňuje transcendenci básníkova osudu, jakož i lidského osudu obecně. Riedlbauchova obraznost i formální koncepce v jednotlivých básních i v kompozici celé sbírky vychází z jeho zkušenosti s klasickou hudbou: mohutnost metaforiky vyrůstá nejen z barevných akordů jednotlivých obrazů, ale i z moderního hudebního rytmu, podtržených panteistickým proudem vrstvících se kosmických představ.

Curriculum Vitae – ze sbírky Obsidiánoví šílenci

JAN RIEDLBAUCH (*29. 11. 1948, Strakonice)

Žije v Praze. Narodil se tamtéž, ačkoliv jeho otec (jak jméno napovídá) pochází z východu Vystudoval hru na flétnu příčnou na Pražské konzervatoři a na AMU v Praze. Kromě koncertní činnosti (mj. v souboru Gran Duetto Concertante s kytaristou Miloslavem Klausem) působí jako pedagog na Pražské konzervatoři. Před rokem 1989 nemohl publikovat, samizdatově vyšlo několik básní v ineditní revue Tečna (Praha 1987), ve sbornících Úderem tepny a Almanach ´89. V rukopisech zůstaly např. sbírky: Gladiátorské listy, Na náhrobek kentaurů, Srdce jménem Orfeus, Černá růže pro Georga Trakla, Divoký vězněný pták, Černá labuť černá růže, Žlutá růže pro Tu-Fua, Žena s koňskou hlavou – Dialogy se smrtí. Po roce 1989 jeho byly otištěny v časopisech Hudební rozhledy, Revolver Revue, Souvislosti, v antologii Krajiny milosti (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1994) a v internetové antologii Vrh křídel. Jeho básně zhudebnili I. Kurz, V. Riedlbauch a M. Kubička.

Jan Riedlbauch – ukázky ze sbírky Obsidiánoví šílenci

 

Svítání na svatou Doubravku I

leden přelomený v půli –
západní mraky táhnou vstříc
vycházejícímu slunci

obří mrak jako stříbrný delfín pluje
naproti oblaku protepávanému světlem
do tvaru zlatého kraba

 

 

(Vzpomínka očima chlapce)

hedvábím sněhu tančí sýkory –
na krmítku do hrdélek sypou
semínka granátových jablek –
stíny modřinek v akátovou dřeň otcovy dlaně
jako pozůstalé astrální kulisy vyřezává
zlatá ruka: polední slunce ledový stařec

Barvínkov 2005

 

 

Lihového archanděla předjitřní mýtus I

opilá můra na kávovaru – přelétává
skrvnitý obětník na draka lampy
z rudého hedvábí

ukřižovaná hruď půlnoci: modré oko baru
nese v ní neposkvrněný, veliký
jemně nazelenalý citrón

 

 

Prudce horký dvakrát letní obraz

soumrak-skulptura /s kovově vychrtlou
siluetou Alberta Giacomettiho/:
popelavá labuť po zinkové desce světla
přelétává pole vlčích máků

/o hruď křesající kobylky posunut
ve rtuťovém čase – – / soumrak
s hrubým obrysem Giorgia de Chirica:
––––– stádo rezavě hnědých klisen
naplno vjíždí do kolmého
červeného čtverce ––––– –––––

Locarno 1998, Janu Bartošovi

 

 

Nástup jižní noci

Nízko nizoučko je slunce,
nizoučko nízko visí;
nájezdník žlutého strachu oko výra
s rostoucí tmou do režného plátna
Zurbaránova letí o závod:
myší krví v lampě hlohu
potvrzuje říši zabijáka.

Zapadlo slunce, štít želvy horizont:
dodoutnání ohně, popelavý bod;
závoj Úžasu – potemnělý flamenkový vějíř
do kopců do prsů tanečnice
jako bliznu vlčího máku
z průčelí výra sprašuje Goyovu masku,
černý květ.

2007, vzpomínka na Španělsko 1975

 

 

Jižní noc horkým pláčem drtí andaluské struny

Z černého cypřiše stoupá zaprášená pára
olivy poblázněné náměsíčným zlatem lisují
na oleji potu vystříklé stříbropěnné opary
Krev býka cáká na ornament Lorkův
vykládaný slonovinou v kruhu kytary – –
Tesknou píseň na příbojích mušlí pobodanou
pod podbřiškem srpnového moře
mahagonový měsíc do struníku vkládá na šest očí
zdivočelé cikánské romance –
prsteníkem stěžně nahé plachetnice v přístavu
krutou něhu krásy, horečnou muletu rudého zvuku,
nelítostně přenádherně rozechvěně párá! ––––––––

vzpomínka na Španělsko 1990,
Martině a Miloslavu Klausovým

 

 

V červencovém prudkém slunci

okno, kříž: těžká bílá
přelétává letní řeku –
labuti smyslná! dolomite
odleptaný výkřikem potu – –
co tě to jenom ve smrtelném
stisku napadlo ! ? :

Utoneš v obraze – dusivým výdechem krásy
zadržíš výheň bytí – rozlomíš desku desatera
disonantních zpěvů: bílou hvězdou vybuchneš,
zabiješ temné snění, na pupeční šňůře
hluboce modré lodi kosmu uškrtíš
moje vnitřní zrcadlo –––––

 

 

–