Tomáš Gabriel – Tak černý kůň tak pozdě v noci, 2012, edice Ouvertury

Je mýtus něčím, co nás předchází, nebo spíš něčím, co očekáváme? Bylo by možné prostě říci, že mýtus je pouze naší nostalgií nafouknutá banální minulost a reálný význam pro budoucnost je někde na úrovni placeba. Poezie nám, ale na tuto otázku dává jinou odpověď: Objevuje podstatu mýtu ve věcech samých, nikoli v jejich historickém významu. Jako by odpovídala už tím, že se podvoluje spíše fikci, přirovnání, formě převlečené za obsah a obsahu převlečenému za formu než prosté odpovědi. Už v tomto přístupu poezie ke světu je cosi hluboce ironického, co si povzneseného nad skutečnost, nad odpověď jako možnost, jak skutečně odpovědět. Poezie Tomáše Gabriela se snaží si tuto ontologickou ironii uvědomovat, a pokud někde zachází do přílišné konkrétnosti, je si vědoma napětí, které tím vzniká.

Curriculum Vitae – ze sbírky Tak černý kůň tak pozdě v noci

TOMÁŠ GABRIEL (* 17. 1. 1983)

Narodil se v Kuchaři u Berouna, ale v posledních letech žije v Rosicích u Brna. Po Střední průmyslové škole elektrotechnické v Praze studoval na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. V současnosti pracuje jako softwarový analytik v Brně. Od roku 2001 publikuje básně, povídky a kritiky na internetových serverech totem.cz a písmák.cz. Básně mu vyšly v časopisech Host, Tvar, Dobrá adresa a v almanachu Pavučina slov. V roce 2009 založil elektronický časopis o internetové literatuře Kafe, kde působí jako šéfredaktor.

Tomáš Gabriel – ukázky ze sbírky Tak černý kůň tak pozdě v noci

 

Obraz

Od narození visí ti
okolo krku rám a neví se
zda-li je malebné zamyšlení
vůbec možné...

 

 

Malebné plátno

V krajině bez jediné hory
ale s kopci
stínám kosou keř

a na něj pokládám své plátno
– mezi bodci
začínají dávné doby kvést.

Nic už tu neroste
vše jenom setrvává
ve správné výšce nebo dorůstá.

Na spodní okraj rámu dosahuje tráva
a nad ní plody keře
nad nimi můj žal.

 

 

Půlnoc a vítr

Byla už sotva nedělní noc,
lidé se potichu bavili či spali –
zatímco na poli hučely v obilí stromy,
na návsi do oken šuměl jen jediný keř.

Vyšla jsi malátně na verandu,
překvapená, jak málo svítá, nahá,
ospalá jako zub moudrosti
vyjmutý z lůžka sladkého usínání...

Ráno tě našli v tom keři.
Oblečenou.

 

 

Polovina

Půlnoční bouři jsem neviděl
pouze na černém nebi v dálce
přes obzor trčící polovinu
zapáleného stromu.

– – –

Když zapadla i ta poslední
viditelná větev
jako by začínalo červenavě svítat
– ale po chvíli vyšla tma.

 

 

Utopie

Tak černý kůň tak pozdě v noci?
Nebyl téměř vidět, měsíc nesvítil,
kdyby mohl krást, tak mohl, snil
o jezdci, který nebodal by v bocích,
jen šeptal – potmě stůj v mých krocích –
zaržál a hryzl do hlíny.

 

 

Případ

Zapálil si a řekl:
– Narychlo opuštěný byt,
ve kterém se ale na nic nezapomnělo... –

Nedopalky cigaret
nejsou v popelníku,

dokonce i noviny s rozhozeným hřbetem
zdají se být již přečtené,

vrah po sobě nezanechal
ani vraždu…

Všechen ten dokonalý spěch
ruší jenom šálek vyschlé kávy,
ačkoli i ta vypadá jako právě dopitá...

 

 

Nálezné

Na místě, kde měl mít dům můj známý,
našel jsem jen rozvaliny a v nich
zarezlou pistoli.

Bál jsem se ztuhlou spoušť pokusit povolit,
aby mi to celé nevybuchlo v dlani
– nezažil jsem válku.

Se špinavou namířenou hlavní
vešel jsem do posledního arku,
který měl ještě strop.

Uprostřed na boku ležel klavír,
rozpadlý hraním i opuštěností
– kopl jsem do něj a sklonil pistoli.

 

 

–