Klára Notaro – Tři paní plavou v řece, 2019, edice Varia(ce)

Básnický debut Kláry Notaro Tři paní plavou v řece můžeme označit výrazem epická poezie. Její básně vyprávějí příběhy, které se odehrávají v Čechách a Francii, a to v Paříži i na francouzském venkově. Sbírka sestavená do šesti oddílů (Krásná Pařížanka — orangutan, Elfové na venkově, Po Praze s Cinzií, Jacques Hamel, Jak voněl hotel Orlice, U italské kadeřnice v Levallois-Perret) vystihuje toto cyklické střídání míst. Zdánlivě banální situace a příhody v sobě nesou poetickou náladu, která občas překročí v laskavě zachycenou komičnost. Zatímco Praha je líčena s obdivem (procházka po Pražském hradě), Paříž je představena lehkou karikaturou luxusu (návštěvníci Opery Bastille se otáčí zády k bezdomovcům). V Paříži autorka zavede čtenáře i na mši České katolické besedy. Básnické texty se také zabývají znepokojujícím stavem přírody (cyklistický výlet uprostřed polí s kvetoucí řepkou). Sbírku bohatě doprovází fotografie Petra Župníka.

Curriculum Vitae – ze sbírky Tři paní plavou v řece

KLÁRA NOTARO (*19. 1. 1959, Praha)

Vystudovala francouzštinu a italštinu na FF UK v Praze a komparatistiku na Sorbonně – Paříž 3 (diplomová práce Julius Zeyer a francouzská literatura pod vedením Michela Cadota). Docházela také na seminář středoevropské literatury Milana Kundery na EHESS a na českou literaturu k Vladimíru Peškovi na INALCO. Později pracovala jako lektorka češtiny na Sorbonně – Paříž 4 a jako tisková referentka v Českém centru v Paříži. Věnovala se rovněž překladatelské a publicistické práci. Její povídka Bílá laň vyšla v souboru Město mezi zelenými kopci (Listen, 2018). Kromě básnického debutu Tři paní plavou v řece jí v letošním roce vyšla také sbírka povídek z francouzského prostředí Svatba ve městě Chambéry (Odeon, 2019). Klára Notaro, která od roku 1983 žije ve Francii, a její manžel Jean-Georges, spolu mají dceru Lucii a syna Victora.

Klára Notaro – ukázky ze sbírky Tři paní plavou v řece

 

Lydie

Ve městě Lille
v gotickém kostele
se konají křtiny Lydie
Holčičce je deset let
sama si křest přála
v řadách za sebou sedí rodina
matka lékařka
otec inženýr
teta matematička
strýc šachista
Dítěti splývají po bílých šatech
světle kučery
holčička je krásná a vážná
rodina se křtem souhlasila
proč ne – však my také byli křtěni
a teď se těší do restaurace na slavnostní oběd

Všichni se radujem z rajského zpěvu
neznámé ženy kdesi vzadu
(to bude asi nějaká panička
co tráví čas na mších
a nemá nic lepšího na práci)
ohlédnu se a strnu:
zpěvačka je žena s tváří netvora
vypadá jako ošklivý pták
a zpívá krásně
pokorně
jak anděl.

A Lydie je pokřtěna.

 

 

Elfové na venkově

Elf s elficí
sedí pod košatou kvetoucí magnólií.
Dlouhé rozpuštěné vlasy
jim padají na záda,
je teplý večer,
vykasali si rukávy šedých halen
a zuli sandály,
chladí si bosé nohy
v trávě.
Na stole mají
rozečtené knížky,
skleničku s drinkem
a povídají si,
co si objednají přes internet.
Život je krásný
a štědré jsou dávky od státu.

 

 

Pavlínini malí vnuci

Jdeme procházkou v zimním odpoledni
vilovou čtvrti,
sněhu je všude a pod ním led,
Pavlína a děti jejích dcer,
dva maličcí hoši a malá moudrá Josefka,
se vesele strkají a křičí,
děcka se kloužou a padají
a Pavlína je zdvihá
a děti zase padají
a zase se smějí…
Dojdeme k Matěji,
kostelu nad Šáreckým údolím,
je odsud krásný pohled do daleka,
cesta k vyhlídce vede hřbitovem
mezi šedými hroby
pod přikrývkou sněhu.
Mezi černými stromy
zasvítí na temném kříži
veliké zlaté tělo Ježíšovo.
Mali kluci se přestanou smát a strkat,
jsou vyděšeni.
„Co se mu stalo?
Kdo mu to udělal?“
„Byl odsouzen,“ praví Pavlína, dost nesvá.
„Co udělal?“ ptají se vnuci.
Pavlína odvádí zarmoucené děti…
„Ale to je už dva tisíce let,“ říká jim.

 

 

Malá Íránka francouzské státní
příslušnosti hraje na klavír

Malá Íránka,
její jméno v perštině
znamená vlaštovka,
hraje Brahmse
nejlépe z celého našeho věžáku.
Nemáme tady soutěž mezi sousedy,
ale to se ví –
je tu paní Verdiová (to není žert),
co učí zpěv, chystala se
na koncert v Senegalu,
měla zpívat Dvořákovy písně,
ale recitál byl zrušen kvůli strašnému suchu,
ani ta Brahmse jako černovlasá Vlaštovka neumí –
je tu pan inženýr Givelet,
co prodával chladící zařízení
do jihočeské Madety,
chtěl byt virtuózem,
ale rodiče chtěli mít inženýra,
ještě nedávno domem znělo jeho hraní,
ale teď má Parkinsona
a opelichaného foxteriéra,
jeho dcera odjela do Austrálie,
není mu do skoku ani do Brahmse –
ostatní sousedé jsou mimo soutěž –
Vlaštovka vítězně bouří nad klávesnicí.
A Brahms vítězí nad sbíječkou z ulice a
nad polskými dělníky,
co hlučně opravují byt v pátém patře.

 

 

Jak voněl hotel Orlice

Kdo tu bydlel před válkou,
Němci asi

Stará bouda v Orlických horách
na konečné, na konci světa
kde se otáčely staré kulaté autobusy
na malém zasněženém plácku
kde číšníci postavili obrovského sněhuláka
s uhlíky místo očí
s rozcestníkem Tudy na Šerlišský mlýn
podél potoka po mírné pěkné cestě
a tudy zase do Dobrušky
a zde bouda — hotel, dole lyžárna
(pach vosků na běžky
a červeného laku na skluznici)
kuchyně a restaurace
nebo hospoda
a v patrech vůně cibulky
zaklesla do dřeva i omítky
stoly s růžovými karafiátky a bílými ubrusy
neboť i tehdy v šedesátých letech
dbal hotel na reputaci

Vzpomínky na kurzy pro obézní
pro kurážné otylky
vedl je můj tatínek
jídlo bylo dietní
sjezdovka hned vedle
a večer vážení…

„Zase kilogram dole,
výborně,“ pravil tatínek,
„zítra můžete sníst o sto kalorií vice,
když tak ubýváte.“
A po večeři jsme my, malé děti,
zapadli do obrovských duchen
a spali spánkem malých lyžařů
v Orlických horách
v šedesátých letech.
A otylky hubly a lyžovaly…

 

–