Literární salon - Vydavatelství

Klára Notaro – ukázky ze sbírky Čtyři tety a Vilém

Mlha ve vsi Montdoré

Montdoré – Zlatá Hůrka je víska na špičatém kopci,
odkud je rozhled vůkol na pole, města a hory.
Vévodí jí gotický kostel svatého Martina
s románskými prvky.
Prastará stavba – je nepravidelná – nedostavěli loď.
Svatý Martin měl být chrám viditelný
z celého kraje, ale asi se něco stalo,
přišla válka, došly peníze a svět se díval jiným
směrem než na krásnou hůrku Montdoré…
Nyní je zima, leden, sníh roztál a kraj bičuje prudký
déšť… Zvláštní den na procházku v Montdoré…

Jsou tu pěkné staré opravené domy, zavřené
a uzavřené do sebe. Jejich majitelé – Holanďani
– jsou asi v Nizozemí. Co taky dělat zde v zimě.
Když je sníh, tak nemohou z domu ani na krok
a auto je při náledí k ničemu…
Jejich zahrady jsou však krásné i v zimě.
Staré levandule a mohutné stříbrné cedry,
kamenná kašna s železným kováním.
Déšť houstne a na ves padá mlha – je vidět
jen na pár metrů.
Je tu pár statků, kde ještě žijí a pracují lidé,
zde stojí traktor a vedle pár aut.
Jdeme dál, za statkem je vidět
hromada dřeva a jakási suť
– na ní stojí dvě bílé rohaté kozy
a zvědavě se na nás dívají přes záclony šedého deště.
Opodál je pastva obehnaná plotem
z akátových kůlů a ostnatého drátu,
jako skoro všude v tomto zemědělském kraji.

Za ní se ozve výstražné mečení – hnědý kozel
s rohy jako čert na nás nenávistně kouká.
Rozbíhá se, běží a vyhrožuje,
u plotu se zastaví a dál nám sprostě laje.
Nevím, zda by ho můj pařížský deštníček
mohl umoudřit – chtělo by to spíš pořádnou hůl.
Radši půjdeme domů – jsme promoklí až na kost.
Bílé kozy se schovaly pod střechu
statku a sledují nás pohledem, jak
mizíme v mlze…

Prý se tu potuluje vlk.

Karel Jaromír Erben: Kytice, prezentace francouzského překladu

Profesor Xavier Galmiche miluje Kytici,
přeložil ji už podruhé (poprvé se svými žáky
na Sorbonně, nyní sám).
Knihu pěkně ilustroval Jiří Hanibal.
Chytře a moderně.
V Kytici není žádná balada
o koronavirové epidemii a lockdownu
a úzkosti Erbenových hrdinů nejsou úzkosti naše.
Jim pomáhá víra v Boha a v Matku boží, nám internet.
Proti epidemii můžete nejlépe bojovat tak,
že se s nikým nesetkáte, nikoho neobejmete.

Už je to rok a na tuhle mizérii jsme si nechtě zvykli.
Internet nad námi drží ochrannou ruku, a tak se dnes
můžeme zúčastnit prezentace nového překladu Kytice.
Je nás – v různých koutech světa – třicet
a obrazovka se dělí na malé obdélníčky,
v nichž jsou vidět dívky a paní, studenti a jejich učitelé.
…Již jedenáctá odbila
a lampa ještě svítila…
Kdo tyto verše nemiluje? Kdo se rád nebál s Kyticí?
…stavení pevné jako klec
a v něm na prkně – umrlec…
Xavier se upřeně dívá do kamery svého počítače:
„Poezie je krutá, musí být krutá.“
Vážné literární vědkyně, každá ve svém obdélníčku
na obrazovce, přikyvují: „Ano, poezie musí být krutá.“

Prezentace Kytice je dlouhá,
ne literárním nadšencům, ale jejich kočkám.
Je k nevíře, kolik bohemistů má doma kočku.
Ledva Xavier řekl, že poezie má být krutá,
tak se do učené debaty vetřely kočky,
mourované, flekaté, černobílé jako Harlekýn,
a začaly se lísat ke svým paničkám.
A poezie najednou není krutá, ale měkká, předoucí,
trochu žárlivá na počítače na psacích stolech.
Mozaika účastníků debaty se rozpohybovala
kočičími těly. Jen k jedné literární vědkyni se vetřel
synáček v pyžamku. Slyšel něco o vodníkovi.
„Kniha je k zakoupení v Českém centru v Paříži.“
Takto přednáška o Erbenovi končí a kočky
se radují, nyní nastala jejich hodina.

duben 2021

P.S.
Naše kočka Paulette si velkou knihu v černém přebalu oblíbila. Paulette je bibliofil. Já také.
Mám Kytici na stole. A na ní lehává naše šťastná kočka…

červen 2021

Píšeme slovník v době koronaviru

Aurélie sedí u počítače ve starém domě
na ostrově svatého Ludvíka.
Opravujeme slovní zásobu češtiny pro Francouze.
Pavla v Olomouci, Aurélie v Paříži.
Aurélie sama, izolovaná,
to kvůli koronaviru.
Já jsem zase na venkově,
s mužem, izolovaní,
kvůli koronaviru.

S Aurélií se bavíme přes mobil,
o adjektivech
a podstatných jménech.
Já mám nejraději slova středního rodu,
jsou stará a vzácná,
kdepak metro a auto, ale město, místo, slovo.
„Jídlo,“ dodává věcně Aurélie.
„Jasně, to tam máme.“
Smějeme se.
Hledáme chyby, nepřesnosti.
Je jich jak máku.
„Máme tam mák?“
„Máme. Na straně sedmdesát.“
„Víš, co se mi líbí nejvíc?“ ptám se Aurélie
(ač se to naší práce netýká),
„jak zvířata mluví, jejich hlasy.
Snad jedině s výjimkou osla.“
Aurelie nesouhlasí: „Íá,“ praví,
„to je pěkné.“

Já namítám, že v oslím hlase
je něco pochmurného,
zoufalého.
Vracíme se k práci, Aurélie říká:
„Na straně padesát, druhý řádek vlevo,
chybí závorka za písmenem f,
f jako ženský rod.“
Musíme vše znova pročíst,
práci musíme odevzdat už zítra.
Poleje mě studený pot:
„Aurélie, nám tam chybí slovo bordel
a na něm to všechno stojí!“
Aurélie se směje jak ďábel.
Až se bojím, že se rozsype chrám Matky boží,
starý, poškozený Notre Dame,
pár kroků od domu, kde žije Aurélie.

Jenže v tom slovníku nemůže být všechno.
Ani se tam nedostalo to prokleté slovíčko
koronavirus.

Noví lidé

Po roční samotě covidového temna na venkově
jsem opět v Paříži. Je konec jara, horký červen.
Jak dav lidí za ten rok omládl!
„Kde jsou staří lidé? Nebo ti mého věku?“
V krásném novém vlaku se rozhlížím vůkol:
„Tak tedy jsem senior, už je to tady, a navíc trpaslík!
Já, která jsem bývala tak nestoudně veliká,
nejvyšší ve třídě hned po Jitce Matějkové,
už na ty mladé nemám. Jsou obrovští a silní.“
Říká se, že každý Francouz přibral za covidu dvě kila.
Dívám se kolem sebe a soudím, že spíš osmnáct.
Mají roztrhané džíny, z uší jim vedou dráty
a mluví do vzduchu.
Proti mně sedí dva golemové z Ukrajiny
a dívají se na mobilu na fotky nahých žen.
Za okny vlaku se mihotají nové skleněné stavby.

Jak utěšit ruskou dívenku

V jednom pražském klubu
bude mluvit profesor Cyrulnik,
francouzský psychiatr, guru,
můj guru, podobá se totiž mému otci.
Uměl utěšit Francii po strašných atentátech
v roce 2015, kdy prezident Hollande jen trapně
říkal: „Opět naše země dostala úder.“
Kolikrát ze sebe vysoukal toto klišé,
přitom útok na teroristy v Bataclanu, kde mládež
umírala po desítkách, se oddaloval,
čekalo se na rozkaz. Ale nevědělo se na čí.
Profesor Cyrulnik v televizním studiu mírně
hleděl do kamery a říkal, že musíme jít dál,
i když to bude těžké, ale půjde to, protože jsme silní.
Takový je profesor Cyrulnik.
Jaké máme štěstí, že dorazil na přednášku do Prahy.
V pokladně je milá slečna, mluví francouzsky.
„Vy jste Francouzka?“ ptám se.
Slečna potemní, zrudne
a zahanbeně řekne: „Ne, Ruska.“
Jak ji utěšit, když se tak stydí.
Je ale čas jít na přednášku.
Slečny je mi líto, měla jsem jí říct,
jak skvělý je Turgeněv a úžasný Čajkovskij.
Druhý den Rusko napadlo Ukrajinu.
Jak tohle dopadne. Borisi Cyrulniku, poraď!
Sám kdysi jako malý chlapec o pár minut
utekl z konvoje, který ve Francii za druhé
světové války odvážel jeho bližní na smrt.

březen 2022

Vydavatelství Čtení / Festivaly V médiích Salony na Loretě	Kontakt O nás Sponzoři Z historie LS